Nabíjecí karty a aplikace u českých sítí dobíječek

Nabíjecí karty a aplikace dělají u veřejné stanice totéž: prokážou, kdo nabíjí, a tím určí, komu a za jakou sazbu se energie vyúčtuje. Karta je čip přiložený ke čtečce, aplikace pošle pokyn ke spuštění přes internet. V Česku provozuje stanice řada firem – z velkých sítí například ČEZ, PRE a E.ON, u dálnic Ionity a Tesla – a každá má vlastní účet i ceník. Díky roamingu ale obvykle stačí dva nebo tři způsoby přístupu na většinu stojanů.

Co se odehraje mezi přiložením čipu a spuštěním proudu

Nabíjecí karta nebo přívěsek je RFID čip. Nenese žádný kredit ani údaje o platbě, jen identifikační číslo. Stanice ho po přiložení přečte a pošle dotaz do řídicího systému provozovatele, obvykle protokolem OCPP přes mobilní datové připojení. Systém ověří, že číslo patří k platnému účtu, a vrátí povolení. Teprve pak stanice odemkne zásuvku nebo spustí nabíjení.

Z toho plyne, že kartě nevadí vybitý telefon ani podzemní garáž bez signálu, protože spojení si obstarává stanice. Když ale stanice sama ztratí spojení se systémem, kartu ověřit nemusí umět. Záleží na tom, jestli má provozovatel nastavený seznam povolených karet přímo v ní.

Kdy je lepší čip a kdy telefon

Aplikace potřebuje data v telefonu a chvíli trpělivosti, než najdete správný stojan a správnou zásuvku. Na oplátku ukáže cenu před spuštěním, průběh nabíjení i jeho konec. Karta je rychlejší a jednodušší, o ceně se ale u stojanu nedozvíte nic.

Za sebe bych vozil obojí: kartu v autě jako hlavní nástroj a aplikaci téhož poskytovatele v telefonu kvůli cenám a mapě. Důvod je prostý – selhávají za jiných okolností. Karta neprojde, když má stanice poškozenou čtečku, aplikace, když v místě není signál.

Jak funguje roaming mezi sítěmi dobíječek

V oboru se rozlišují dvě role. Provozovatel stanice, označovaný zkratkou CPO, vlastní a spravuje stojany. Poskytovatel služeb, zkráceně EMSP, vydává karty a aplikace a posílá zákazníkům vyúčtování. Jedna firma může být obojím, ale nemusí.

Roaming znamená, že poskytovatel má dohodu s cizím provozovatelem, a jeho karta proto spustí i stojany, které mu nepatří. Dohody se uzavírají buď přímo, nejčastěji přes rozhraní OCPI, nebo prostřednictvím roamingových platforem, jako jsou Hubject či Gireve, které propojují stovky sítí najednou. Při přiložení cizí karty se dotaz jen přepošle o krok dál, k vydavateli.

Cenu při roamingu určuje vydavatel karty, ne majitel stojanu. Na stejné stanici tak mohou dva řidiči se dvěma různými kartami platit rozdílnou sazbu a roamingová sazba bývá vyšší než v domovské síti. Považuji to za nejčastější zdroj nepříjemných překvapení, a proto bych před nabíjením v cizí síti vždy otevřel aplikaci vydavatele karty a podíval se na cenu konkrétního stojanu.

Ad hoc platba bez registrace

Ad hoc nabíjení je jednorázové nabití bez účtu u kohokoli. Na stojanu bývá QR kód, který otevře webovou stránku s výběrem zásuvky a platební bránou, a novější rychlonabíječky mají přímo terminál na platební kartu; u nově stavěných výkonných stanic s ním počítají i evropská pravidla pro dobíjecí infrastrukturu. Sazba bývá vyšší než s registrací.

U QR kódů radím zkontrolovat, že jde o potisk stanice, a ne o dodatečně přelepenou samolepku, a že se otevřela stránka provozovatele uvedeného na stojanu. Je to drobnost na pár vteřin.

Zvláštním případem je Plug & Charge podle normy ISO 15118, kdy se vůz po zapojení kabelu prokáže sám certifikátem uloženým v autě. Podporují ho jen některé vozy a některé sítě. Podobně jednoduše funguje nabíjení vozů Tesla na stanicích Supercharger. Datový přenos k tomu potřebný běží po kontaktech stejnosměrné zástrčky, jak popisuje text o rozdílech mezi konektory Type 2 a CCS.

Z čeho se skládá účet za nabití

Základem je cena za odebranou kilowatthodinu, obvykle jiná pro střídavé a jiná pro stejnosměrné stanice. Někteří poskytovatelé k ní účtují jednorázový poplatek za spuštění a mnozí poplatek za blokování, který začne nabíhat po určité době nebo po skončení nabíjení. Část poskytovatelů nabízí tarify s měsíčním paušálem a nižší cenou energie. Konkrétní ceny se mezi sítěmi liší a mění se, takže dává smysl číst aktuální ceník, ne starší srovnání.

Poplatek za blokování stojí za pozornost hlavně u rychlonabíječek. Nabíjení nad osmdesát procent je pomalé a čas běží; proč výkon v této fázi padá, vysvětluje článek o tom, jak rychlonabíjení působí na baterii.

Dva účty, které má smysl založit předem

Doporučil bych registrovat se doma, v klidu, u dvou poskytovatelů: u sítě, která má nejvíc stojanů ve vašem okolí, a u jednoho se širokým roamingem pro cesty. Fyzická karta chodí poštou a účet někdy vyžaduje ověření platební karty, takže večer před odjezdem už bývá pozdě. Obě karty pak vyzkoušejte na nejbližším stojanu, dokud o nic nejde.

Kdo nabíjí hlavně přes noc u domu, vystačí si na veřejných stanicích s málem. Jak domácí a veřejné nabíjení zkombinovat, shrnuje přehled o nabíjení elektromobilu doma i na veřejných stanicích.

Zdroje

• Open Charge Alliance – specifikace protokolu OCPP
• EVRoaming Foundation – specifikace protokolu OCPI
• ISO 15118 – Road vehicles, Vehicle to grid communication interface
• Hubject GmbH – dokumentace roamingové platformy intercharge
• ADAC – přehledy tarifů a nabíjecích karet (Ladekarten und Ladetarife)